Vážení čtenáři. Opět Vás vítám při čtení tohoto zapomenutého blogu. V minulém díle jsme se dozvěděli, jak došlo ke získání prstenu a v tomto dílů bych chtěl rozvést a rozmotat uzel událost vedoucí k navléknutí prstenu na snoubenčinu ruku.
Po schválení dovolené v práci a odkládání nezbytných příprav na cestu na poslední chvíli, jak u mě bývá ne příliš často zvykem, jsme se jednou v pátek brzo ráno vypravili na letiště jako obvykle taxíkem a ještě za rozbřesku Irského slunce nasedli do letadla. Po marných pokusech usnout na třepotající se palubě v nepříliš pohodlné sedačce bez možnosti sklopení v nízko-nákladové aerolince, jsem se začal postupně kochat pohledem na Švýcarské Alpy, které postupně přecházejí v rovinu tam, kde leží město Miláno a od něj, jen co by kamenem dohodil, letiště Bergamo, kde jsme následně přistáli.
Jelikož jsme si vybrali listopad, který už je mimo sezónu přímých letů do Benátek, nebo alespoň poblíž, rozhodli jsme se pro jakýkoli přímý let kamkoli do Itálie s možností dokončení cesty vlakem. Z Bergama jsme se dopravili do Milána autobusem. Tam, na nádraží, jsme se posilnili a pak se vydali na nástupiště. Po probdělé noci jsem ve vlaku malinko usnul, ale stejně po příjezdu do Benátek jsem potřeboval alespoň 8 hodin spánku. Namísto toho jsme se vydali hledat něco k snědku a na doporučení hotelové obsluhy vybrali restauraci mimo hlavní turistické tahy. Neměli jsme ovšem první den štěstí, a tak místo bohaté italské večeře jsme se museli spokojit pouze s její indickou napodobeninou. Najedli jsme se a pak jsme se vrátili do hotelu a usnuli. Z procházek, které předcházeli a následovali před a po večeři prvního dne si příliš moc nepamatuji.
Druhý den už byl o něco lepší. V noci jsem docela spal a ráno mi bylo celkem dobře. Těšil jsem se na vydatnou hotelovou snídani. Byl jsem celkem příjemně překvapen silným italským přízvukem v angličtině obsluhy. Například slovo milk, což znamená mléko, Italové vyslovují s příznačným důrazem na poslední souhlásku k, takže místo jedné slabiky v podstatě říkají dvě, a to také dělají u mnoha jiných slov. Se snídaní skončila i ta klidnější část dne.
Benátky jsou opravdu pěkné město. Nevěřil bych, jak může být náročně chození po ostrůvcích, které jsou obehnány průplavy, na nichž v podstatě existuje jediná možná doprava, a to vodní. Všude přítomné davy turistů a množství obchodů mi ani nevadilo. Ceny byly srovnatelné s Irskem, ovšem kvalita produktů byla mnohem vyšší, myslím tím hlavně nápoje a jídlo. Např. u zmrzliny v Čechách obvykle dostanete jen 1 kopeček, pokud jich nechcete víc, a ty jsou zarovnané tak, aby tam náhodou nezůstalo nic navíc. Určitě si ze života mnohokrát vybavíte situaci, kdy jste se museli hladově dívat na obsluhující v cukrárně, jak odškrabává příborovým nožem přebytečnou zmrzlinu z lžíce tak, aby byl kopeček zespoda úplně rovný. Toho jsme se v Benátkách nedočkali. Po objednání jedné zmrzliny, zmrzlinář pomocí lžíce vykouzlil v kornoutu asi pět neseřezaných kopečků, které ještě oblepil dokola kornoutu tak, že samotný kornout by více zmrzliny snad ani nebyl schopný udržet. To na mě po 30 letech "hladovění" v českých cukrárnách udělalo nezapomenutelný dojem.
Co jsme však nevyzkoušeli, byly gondoly. Hlavním důvodem byla cena, za 30 minut 80 euro. Vodní taxíky byly v podobné relaci, tak jen jediné možné prostředky byly přívozy a vodní autobusy. Vodní autobusy v podstatě nahrazují autobusy klasické. Mají speciální jízdenky a přístavy označené písmeny a barvami tras trochu možná připomínající pražské stanice metra. Lodě jezdí celkem svižně, i když asi ne tak rychle, a vyhlídka z lodě vynahradí únavu z chůze.
Oběd jsme nějak nestihli. Asi ve 2 hodiny odpoledne nám v jedné restauraci řekli, že na oběd už je pozdě a na večeři ještě brzo. Něco podobného se nám stalo také např. v Galwayi. Každopádně jsme měli štěstí a narazili jsme na jednu restauraci s neomezeným provozem vaření, což bych asi očekával častěji. Čím hladovější jsme byli, tím více jsme toho pak také snědli. Objednali jsme si tradiční polévku, kterou rozdělili na dvě porce, poté totéž pro mušle a poté rybu, která by se na 1 talíř ani nevešla (ani ten velký talíř). K tomu jsme si dali ještě vydatný doušek bílého, červeného vína a vody. Pak už jsme jen došli domů a usnuli jako zabití.
V neděli jsme měli odjíždět z Benátek. Naplánovali jsme si cestu na jinou část ostrova a podívali se do krásné galerie. Dali jsme si oběd v pěkné restauraci a pak jsme cestou zpět trochu zabloudili a málem jsme nestihli vlak. Vlak měl však nakonec 2 hodiny zpoždění. Začalo to tak, že jsme nejdřív na poslední chvíli doběhli na nádraží a nastoupili do vlaku. O pár minut později, zatímco jsme čekali, než se vlak rozjede, se ozvalo z reproduktorů ve vagónu hlášení, že jsi máme vystoupit, že vlak má nějakou poruchu. Tak jsme zase vystoupili spolu se všemi, kteří už ve vlaku byli. Na nástupišti se najednou vytvořil obrovský dav lidí, kteří se tlačili zpátky do nádražní haly. Jedna průvodčí nám prozradila, že kdosi volal, že je ve vlaku bomba.
Na ceduli odjezdů svítilo zpoždění 30 minut. To se pak postupně protahovalo. Nejdřív hodinu, pak hodinu a půl a pak 2 hodiny. Asi už vám došlo, že jsem ještě nenapsal, jak vlastně došlo k zasnoubení. Tak se do toho tedy pusťme. Došlo k tomu nakonec na nádraží. Uprostřed davu nervózních lidí, čekajících, zda vlak vybuchne, nebo obsluha nádraží včas objeví bombu, nebo neobjeví nic, a pojede se dál, jsem si klekl na jedno koleno a požádal Káťu o ruku. Byla to nakonec celkem dojemná scéna, která trvala necelou minutu. Myslím, že pro nezávislého pozorovatele by to celé trvalo jen pár sekund. Bez ohledu na to, jak dlouho to vlastně trvalo, dopadl tento důležitý moment nad očekávání dobře a jakoby v sobě obsahoval celý náš budoucí společný život. Na kraji nádražní haly stál klavír. U něj seděl nějaký pán a hrál romantickou píseň. Kolem se tísnil hlouček nadšených posluchačů, kteří si vychutnávali každý úder do strun klavíru. Káťa s prstenem na jedné ruce a kyticí růží v druhé. Odjezd vlaku se však stále nekonal.
Možná se ptáte, kdo vlastně zavolal na nádraží, že je ve vlaku bomba. Upřímně řečeno nevím. Každopádně lidé říkali, že se to tam děje často. No a tím jsme v podstatě završili účel naší cesty. Zbývalo už jen dostat se zpátky do Milána a další den nasednout do letadla a vrátit se zpátky do obyčejného života. A tak jsme opět uháněli po železnici zpátky do Milána, z vlaku do restaurace, z restaurace do autobusu, z autobusu do taxíku, z taxíku do hotelu. A tam zpátky do říše snů a pohádek, ze které nás budilo jen matné světlo modrých dotykových vypínačů moderních lampiček vkusně přimontovaných na čelo postele po jejich obou okrajích.
Když porovnám hotel u letiště a hotel v Benátkách (nebo spíš penzion), tak hotel na letišti mi přišel mnohem luxusnější a lépe vybavený. Jenže postrádal to kouzlo Benátek, obyčejného života lidí, kteří nikam nepospíchají, ničím se nestresují a neřeší, jestli mohou před cestou lodí pít alkohol.
Ráno jsme se při nastupování do letadla ještě naposled ohlédli a rozloučili se se slunnou Itálií. Budeme na to všechno rádi vzpomínat a zase se někdy vrátíme.
V dalším dílu se dozvíte o tom, jak se probíhalo doručení novinky a jak se prozradilo tajemství, proč k zasnoubení došlo právě na nádraží. Děkuji za pozornost a budu se těšit na další setkání.
Žádné komentáře:
Okomentovat