Přestěhování a mírné zklamání

Tak jsme měli celkem rušný měsíc srpen. Nejdřív šla Káťa na operaci, pak jsme se přestěhovali do bytu blíž k práci a pak mi v práci řekli, že už mi neprodlouží smlouvu.

Jak to probíhalo. Nejdřív jsme hledali byty, jak už jsem psal minule, a pak jsme si jeden vybrali. Agentovi, který nájem zprostředkovával jsme zaplatili zadržovací poplatek a domluvili datum převzetí, které mělo být 28. srpna. Poté se Káťa chystala do nemocnice na operaci. Tam bylo asi nejtěžší zjistit u pojišťovny, jestli jí to proplatí. V pojišťovně ji upozornili, že si musí zkontrolovat kód operace, na kterou má jít, a to jednak před, ale také po, protože by se mohlo stát, že po ní bude chtít nemocnice proplatit něco, co neměli dělat. Ono to může vypadat jako špatný vtip, ale z doslechu znám případy, kde se toto běžně děje u nás v ČR. Jakože Vám zubař spraví jeden zub, ale pojišťovně napíše dva. U nás to je naprosto netransparentní, pacient nic neplatí a o ničem neví. Tady pacient platí jako mourovatý a ještě si musí tyto věci hlídat. Takže 1:0 pro Irsko, 0:1 pro pacienta.

Cesta do nemocnice. V nemocnici Káťa zaplatila přijímací poplatek a sepsali s ní několik dotazníků. Musela například podepsat, že v případě, že by pojišťovna odmítla zaplatit, tak všechny náklady ponese ona. Vtipný byl tento dialog se zdravotní sestrou:

Káťa: "Je v tom dotazníku něco důležitého?"
Sestra: "Ne, v podstatě ne. Jsou tam jen takové běžné věci."
Káťa: "A co je tento odstavec?"
Sestra: "To jenom říká, že kdyby to pojišťovna neproplatila, takže to proplatíte vy."
Káťa: "Aha! A to že není důležité?"

Pokusím se shrnout zbytek zákroku. Káťa se ubytovala na pokoji, protože se jednalo o soukromou nemocnici, tak nemusela čekat v čekací listině. K zákroku jí měli vzít ještě ten den. Večer mi volala, že už je po operaci. Další den už jí vyhazovali, tak mi volala, že si pro ní mám přijet. Jelikož rána po operaci byla ještě otevřená a zakrytá obvazy, tak byl jakýkoli pohyb náročný a bolestivý. Káťa zůstala ještě týden doma a do té doby se rána zahojila a zůstala jen citlivá jizva. Další týden už Káťa chodila do práce.

Mezitím jsme řešili stěhovací firmu, spolubydlící a oba agenty, v novém a předchozím bytě. V novém bytě jsme se agentovi nemohli dovolat. Prý odjel na dovolenou. Nevěděli jsme, zda se budeme moct do bytu stěhovat. Řešili jsme, kdy nám předají klíče. Ozval se agentův nadřízený, údajně majitel agentury. Chtěl po nás doplatit zbytek depozitu ve výši jednoho nájmu. Chtěli jsme vědět, jestli v bytě bude zprovozněný internet a jestli nám s tím můžou nějak pomoct, odpověděl, že neví, a že je to naše starost. Tak jsem volal na Sky (což je zprostředkovatel satelitní televize) a tam mi řekli, že televize není problém, ale že pro internet by museli aktivovat telefonní linku a že by bude trvat asi týden. Ptal jsem se, kolik to bude stát a když mi řekli, že asi 90 eur měsíčně, tak jsem jim už nezavolal. Výsledek tedy byl, že internet v bytě není a je záhadou, jak ho používali předchozí nájemníci.

Spolubydlící. S tou jsme řešili, že se budeme stěhovat, od první chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že máme rezervovaný podnájem. Její situace byla poměrně složitá, protože se chtěla vrátit do Rakouska, ale až o dva týdny později. Říkala, že zavolá agentovi, jestli jí tam nechá bydlet. Měli jsme s tím docela starosti, protože jsme se báli, že pokud nepředáme byt v pořádku, tak nedostaneme zpátky depozit, který jsme složili na začátku. Několikrát jsme jí na to upozorňovali, ale ona si nedala říct. Nakonec se situace nějak vyřešila a ona se stěhovala ve stejný den jako my.

Stěhovací firma nebyla problém vůbec. Dali jsme na doporučení jedné Kátiny kolegyně, která už se s touto firmou stěhovala. Domluvili jsme si termín a bylo to.

Asi největší problém, hned po internetu, bylo domluvit se s agentem u nového bytu, aby se s námi sešel a předal nám klíče. Nakonec si našel čas jen pár hodin předtím, než jsme se měli stěhovat. To už nám tekly nervy úplně. Nastal týden, kdy jsme se měli stěhovat. Byli jsme domluvení snad úplně se všemi, kterých se to týkalo, kromě jeho. Pondělí, byl ještě na dovolené. V úterý už jsem se mu dovolal. Když jsem se mu představil, tak se mě ptal, jestli už jsme přestěhovaní a jak se nám bydlí. Asi nečetl emaily a ani neposlouchal hlasové zprávy, které jsem mu nechával. Bohužel už jsme nemohli ucuknout, protože jsme zaplatili jeden nájem jako depozit. Ještě jsme ani neměli podepsanou smlouvu ani klíče a já jsem nevěřil vlastním uším: "Už jste přestěhování? A jak se Vám bydlí?"

- "Ne, ještě nejsme, potřebujeme se sejít, abychom podepsali smlouvu a vy jste nám předali klíče. Kdy máte čas."
- "Já toho mám teď hodně."
- "Můžete dneska, zítra večer."
- "Ne, co ve čtvrtek ve 2 hodiny?"

Ve čtvrtek jsme se měli stěhovat v 5 hodin, neochotně jsem souhlasil.

Zkrátka, ještě ve čtvrtek jsme se s ním hádali, jestli přijede přímo do bytu, aby nám ho mohl předat, protože on se chtěl sejít u něj v kanceláři. Místo 2:00 schůzku posunul až na 3. Za deset minut tři jsme ho viděli u bytu, jak mu uklízečka předává klíče. Pak jel do kanceláře vytisknout smlouvy. Přijel až o půl čtvrté. Ještě nám vysvětloval, že nám nemůže dát klíče, protože jsme nezaplatili nájem za záři, ale jen depozit. Hrůza. Ani nezařídili úklid bytu během 2 týdnů, od kdy se měl byt uvolnit.

Vrátili jsme se do bytu, odkud jsme se měli stěhovat. Ještě jsme ani neměli všechno sbaleno. Za 10 minut přijeli stěhováci, kteří byli super. Všechno naložili, nic nepoškrábali. Přestěhovali nás úplně bez problémů a ještě za dobrou cenu. Z bytu jsme pak ještě odvezli 2 auta věci, protože jsme opravdu neměli všechno sbaleno. Naštěstí jsme těch věcí neměli tolik. Byt jsme ještě uklidili, vytřeli, vyluxovali a nenechali jsme tam žádný kousek neuklizený.

Agent starého bytu se s námi pak sešel v pondělí, byt převzal a slíbil, že pošle depozit celý. Takže částečný úspěch.

Další nervy drásající story teď zažíváme v novém bytě. Krom abstinenčních příznaků z nefungujícího internetu, změny denního režimu a jiného cestování do práce, provizorního bydlení v krabicích atd. se jako z pohledu sociologů zajímavý problém jeví pumpa na vodu. Ačkoli nejsem instalatér, tak jsem si musel nastudovat, jak taková pumpa a bojler na vodu funguje. Ve starém bytě byla pumpa novinkou, protože jsme jí neznali. Spínala se, kdykoli jsme pustili vodu a vypínala, když jsme jí opět zastavili. Problém byl, že mě v noci budila. Když jsme pak měli spolubydlící, která byla zvyklá se sprchovat třeba ve 3 v noci, tak jsem se pořádně nevyspal. Nevěřil bych, že může být situace ještě horší.

V tomto bytě máme pumpu, která se automaticky nespíná. Po týdnu hledání jsem zjistil, že je příčina, že nefunguje automatický spínač, který zřejmě není přímou součástí pumpy. To znamená, že kdykoli je potřeba, aby tekla voda, tak musíte jít k pumpě, zapnout její hlavní vypínač elektřiny, pumpa se spustí a voda teče. A pak, až skončíte s hygienou, tak zase musíte jít, a pumpu vypnout.

Prvních pár dnů jsem řešil, jestli někdy neodtéká voda, která by způsobovala, že se pumpa nevypne. Pak jsem rezignoval a rozhodl se, že to nebudu řešit, a pumpu vypnu ručně. Počkám, až zastupující agentura vyšle opraváře, který se bude problémem zabývat. Jenže se agenturu nějak nedařilo kontaktovat. Nakonec, asi po týdnu a 2 domluvených schůzkách, kde slíbili, že dorazí, ale nikdo nepřišel, se objevil majitel agentury sám a vysvětlil nám, že to je normální stav. Prý k tomu došlo tak, že se spínač před několika lety pokazil a pro majitele bytu byla částka 180 eur za opravu moc vysoká, a proto se rozhodli (majitel a zastupující agentura), že pumpu nechají částečně funkční, bez spínače. A že předchozím dvěma podnájemníkům to nevadilo. Nabídl jsem se, že půlku částky uhradím a majitel agentury řekl, že se zeptá majitele bytu. Čekám. Stěhovat jinam už se asi nemůžeme, minimálně 2 měsíce ne, protože jsme de facto zaplatili nájem a depozit. Nečekám, že by nám to jednoduše vrátili.

Mezitím, mi v práci přes agenturu a personálku telefonicky oznámili, že mi neprodlužují smlouvu, takže stěhování jakoby pozbylo smysl, takže pumpa a internet není teď ten největší problém. Každopádně to pořád za problém považuji a doufám, že se to podaří úspěšně vyřešit.

Co jinak v poslední době? Včera jsme se byli podívat na pivní slavnosti tady v Dublinu. V podstatě šlo o přehlídku drobných výrobců piva, kterých se sešlo poměrně hodně. Za vstupné 15 eur jsme dostali každý malou skleničku (2,5 dcl) a 2 kupóny na čtvrtlitry piva podle našeho výběru. Festival se odehrával uvnitř jakési obrovské haly. Byla tam i živá hudba, ale vlivem prostoru natěsnaného lidmi tam nebylo moc slyšet. Každopádně se nám to líbilo.

Obdivuji čtenáře, kteří to nevzdali a dočetli až sem. Jsem rád, že jsem si po měsíci našel čas, abych tu mohl něco napsat. Děkuji sousedům, kteří nám dočasně zapůjčili jejich wifi síť k používání.