Rozhodli jsme se, ze vyzkoušíme naše nové auto tím, že si uděláme hezký výlet do Galwaye. Den předtím jsme se byli podívat na byt v hezké čtvrti Island Bridge. Bohužel, krása čtvrti v kombinaci s nízkou cenou bytu ne vždy zaručuje kvalitu bytu. Majitelka bydli v County Clare a byt chce mít rychle pronajaty, navzdory tomu nechce příliš investovat do jeho čistoty. Vzhledem k tomu, ze se plánujeme stehovat až za 2 měsíce, tak nám to ani moc nevadí.
Přijeli jsme pak domů unavení. Ještě předtím jsme se stavili na večeři do Burger Kingu. Chystání věcí na výlet jsme odložili na ráno.
Ráno jsme vstali, nasnídali se, začali chystat věci a pak jsme vyrazili směrem do Galwaye. V nádrži bylo tak zhruba půlka benzínu, takže jsme uvažovali, jestli nám to bude stačit. Byla to vlastně první cesta mimo Dublin v našem novém autě. Problém byl, že se nám nějak přes noc nenabily mobily a v autě z nějakého důvodu nefunguje nabíječka (zapalovač není pod proudem), takže se za jízdy mobil nabíjet nedá.
První co jsme udělali po nasednutí do auta, byla instalace nového systému pro automatický odečet mýtného. Jedná se o malý štítek, který se nalepí za zrcátko auta a mýtná brána jej sama rozezná a odečte příslušnou částku za projetí branou. Na M50 - okružní cestě - jsem postřehl pípnutí při průjezdu branou. Na M4 v mýtné bráně už jsme projížděli automaticky pravým pruhem, takže jsme nemuseli platit mýtné do automatu ani obsluze, prostě zase pípnutí, závora nás pustila a jeli jsme dál. Na navazující M6 už jsme také věděli, do kterého pruhu se máme zařadit, takže už to bylo úplně bez problému.
Já to považuju za velký posun od prvního příjezdu do Irska a prvních kroků v cestování autem.
Těsně před Galwayí, asi 20km, jsme se rozhodli, že zastavíme na krátkou přestávku. Kolem dálnice nejsou žádné pumpy, jako opravdu. Trik spočívá v tom, že jsou dostupné v okolních městech, ale musí se k nim dojet. Počítal jsem, že budou hned za sjezdem, ale ujeli jsme dobrý kilometr, než jsme na pumpu narazili a pak jsme se od ní museli taky vracet zpět na dálnici.
Do Galwaye jsme dojeli bez navigace, ovšem po vjezdu do města, už jsme začali hledat směr. Do navigace jsme zadali Katedrála Galway a byli jsme správně navedeni. Na parkovišti jsme nemohli najít místo. Po druhém obkroužení se nás paní zeptala, jestli hledáme místo, a že bude právě odjíždět. Ještě než odjela, tak nám ještě dala zadarmo parkovací lístek. Takže jsme zaparkovali a dali si svačinu. Mezitím se u nás zastavila ještě jedna paní a ptala se nás, jestli nechceme parkovací lístek. Už jsme však jeden měli.
Uvnitř katedrály to bylo opravdu krásné (viz fotky). Prostor byl obrovský, impozantní, krásné obrazy v oknech, sochy na zdech, malby, architektura. Cítil jsem se trochu provinile, když jsem si všechno fotil, ale nemohl jsem si pomoct. Po dokončení prohlídky jsme nechali auto na parkovišti a vydali se přes most do města. Zcela náhodně jsme si vybrali směr doprava a pokračovali spolu s davem. Město vypadalo zprvu pustě. Zastavili jsme se na krátkou zastávku v obchodě s oblečením, kde byla také kavárna. Očekával jsem šipku toalety, ale nikde jsem jí neviděl. Až se jedna paní zeptala obsluhy, jaký je kód. Slečna odpověděla, že 5021. Káťa si toho nevšimla. Já ano, takže jsem Káťu upozornil, že teď budeme sledovat tuto paní. Paní šla pomalu dovnitř obchodu a pak náhle zabočila do boční chodby. Tam byla skutečně toaleta. Paní se zastavila u číselníku na zdi a vyťukávala kód.
Vždycky jsme si myslel, že cedule s nápisy jsou norma všude. V Irsku jsem zjistil, že tomu tak není. Orientace v obchodních centrech nebo ve městech bez cedulí, může být skutečně obtížná. Možná jsou Irové zvyklí se více ptát.
Když do toalet vešla i další paní, tak jsem pochopil, že se zřejmě jedná o velkokapacitní toalety a šel zkusit štěstí, kód fungoval a my pak mohli pokračovat dál do města. Neměl bych opomenout zmínit, že na vstupu byl nápis, že toalety jsou určeny výhradně pro zákazníky kavárny.
Po několika metrech jsme se přidali do velkého davu lidí. Ulice, do kterých jsme pak vstoupili už připomínaly skutečně turistický okruh. Všude stánky, všude hudebníci na ulici, největší zábavu způsobovala živá socha cínového vojáčka v zelené barvě. Před sebou měl pózující mladík různé nástroje - dalekohled, granát, pušku, samopal, vysílačku - a před tím vším kovovou schránku na peníze s nápisem: "Děkuji vám". Když do schránky hodil někdo sebemenší obnos. Voják změnil pozici. Vzal jinou zbraň nebo výstroj a podíval se někam jinam. A tak se to opakovalo, dokud jsme neodešli. Prý se tak dá vidělat i několik tisíc za den.
Když jsme odešli z okruhu stánků a proudícího davu, rozhodli jsme se, že navštívíme doporučované restaurace. Jedna z nich byla Rouge a druhá Ard Bia. Nejdřív jsme se vydali do Rouge. Po krátkém bloudění jsme jí skutečně objevili tak, jak říkala mapa, ale uvnitř nám řekli, že otvírají až v 6 hodin. Tak jsme pokračovali dál a skoro totéž se opakovalo v Ard Bia. Moc spokojeni jsme s tím nebyli, ale tíženi hladem jsme se rozhodli zasednout do nedalekého Asijského bistra Lime, kde měli menu v akci. Venku bylo opravdu horko, a tak jsme si sedli do předzahrádky a nechali se obsluhovat po dlouhém náročném dni.
Když jsme dojedli a zaplatili, vydali jsme se nejkratší cestou zpátky ke Katedrále. Tam jsme našli auto tak, jak jsme ho nechali, ale parkoviště trochu prořídlo, co se týče aut. Už bylo asi 7 hodin, tak jsme se rozhodli dojet do zamluveného hostelu. O pár minut později už jsme parkovali před recepcí. Obsluha nás zkasírovala o domluvenou gáži a spolu s instrukcemi, kam máme jít nám předali vstupní kartičky, kterými jsme si otevřeli dveře do studentstkých ubytoven. Na dvoudenní výlet docela luxus. Malý pokoj s postelí a stolem. Společná kuchyňka, koupelna a záchody pro 3 další pokoje. Zcela náhodou jsme získali stejné číslo pokoje, jako máme u našeho bytu v Dublinu - 101.
Únava nakonec zvítězila, takže já ještě dokončuji tento blog a těším se na další zážitky z Galwaye zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat