Po krátké návštěvě doma a opuštění rodné vlasti jsme se rozhodli koupit auto. Moje dojíždění do práce bylo delší a vyčerpávající a svitla naděje, že po mnoha zkušenostech a neúspěších konečně najdeme svého cíle. Nakonec se vše odehrálo rychleji, než jsme čekali.
Nejdříve jsme zvedli částku, za kterou jsme ochotni auto hledat. Z původních 2000 tak bylo 3000 eur a každý den jsme podle toho zadávali na stránky cars.donedeal.ie, které nejsou dostupné mimo Irsko a Velkou Británii, znovu a znovu totéž vyhledávání. Auto značky Škoda nebo Volkswagen, město Dublin, cena max 3000, objem max 1.6l, seřadit podle roku výroby. Dostali jsme se na auta, která byla vyrobena v roce 2005. Z nich jsme pak vybrali několik, která se nám zdála vhodná a domluvili jsme se s mechanikem, který by s námi jel auto zkontrolovat. Pak už jsme jen kontaktovali majitele resp. inzerenty a domlouvali s nimi termíny prohlídek. Nakonec jsme měli schůzku v rozumnou denní dobu v rozumné lokalitě. Opravář souhlasil, že nás tam doveze, a tak jsme se tam byli podívat.
Mezitím se objevila jiná škodovka Combi z roku 2002, za docela rozumnou cenu 1650. Po prohlídce stříbrné škody Octavia za 2500 se nám nezdála nabídka a nejvíc se nám nezdál prodavač, který jí nechal opravit a koupil bůhví odkud. Při smlouvání docela tlačil na podmínky a chtěl co nejdřív peníze, aby se mohl prodej uskutečnit. Byli jsme docela na hraně s rozhodováním. Po konzultaci s velitelstvím v Česku jsme se rozhodli ještě nabídku dále zvažovat a telefonicky ještě ten večer jsme se domluvili, že se podíváme na nově objevivší se škodovku z roku 2002. Majitel souhlasil, že jí přiveze k prohlídce do centra Dublinu, kam jsme se mohli jednoduše dostat autobusem.
Tak jsme se na ní jeli podívat a líbila se nám tolik, že jsme se rozhodli jí ihned koupit. Neměli jsme však u sebe tolik peněz a ještě jsme si museli zřídit pojištění. Tak jsme se domluvili, že jí koupíme další den. Následující den byl jako studená sprcha. Zjistili jsme, že pojištění se dá sehnat mezi 1000 a 2000 eur ročně, což je zhruba stejná pálka, jako cena auta. Uvažovali jsme, jestli z toho nevycouváme. Nakonec jsme našli pojišťovnu, která byla ochotna s námi uzavřít smlouvu za 1000 eur ročně.
Problém totiž je ten, že když nemáte jako řidič v Irsku pojištění na řízení auta, které musí být Vaše, ale pojištění je vždy na řidiče, pak s ním nemůžete jet ani pár metrů. Mohli by Vás totiž chytnout policajti a pravděpodobně byste šli před soud a pak následně do vězení. Majitel auta toto věděl, a tak s autem přijel až k nám. Sepsali jsme smlouvu o převzetí peněz za auto, ve které byli naše a majitelovi údaje a přepsali jsme auto na nás. Odevzdali jsme peníze a dostali klíče. To bylo vše. Pak jsme ještě šli dolů do obchodu koupit známku, abychom mohli poslat registraci na úřad dopravy, kde se dokončí přepis auta a pošlou nám dokument o vlastnictví.
Po koupi ještě nějakou dobu pokračovalo vyřizování pojištění. Pojišťovna chtěla doklad o beznehodovosti z Česka. To bylo trochu problém získat, protože to muselo být v angličtině, takže jsme to za pomoci našeho kamaráda museli překládat a posílat emailem, až to nakonec uznali a podepsali s námi smlouvu. Teprve až pak jsme mohli s autem někam jet. První cesty byly do práce, kde jsme se rozdělili na zastávce Drumcondra,odkud já jsem pokračoval vlakem a Káťa autem.
No a moc daleko jsme ještě nejeli. Už jsme dvakrát čepovali plnou nádrž a projížděli jsme Dublinem. Naše poslední cesta směřovala do Pheonix parku, který je považován za největší městský park v Evropě. Tam jsme navštívili místní zoo, které mi zase přišlo jako jedno z nejmenších v Evropě. Když budete trpěliví, tak se možná objeví i fotky.
Žádné komentáře:
Okomentovat