Opět se dostáváte ke čtení blogu na motivy životadárného nápoje Dračí studna. Dnes to bude o mém opětovné návratu do hlavního města Irska - Dublinu - a o dobrodružství při hledání nové práce. Takže se pohodlně posaďte, uvařte si svůj oblíbený nápoj, pusťe si trochu čerstvého vzduchu do plic a nezapomeňte procvičit oči, aby vás ze čtení nebolely.
Po přestěhování zpátky do bytu ke své drahé přítelkyni a nové spolubydlící v Dublinu, jsem strávil první týden, jsa ještě ve výpovědní době, prostým ležením doma a uvažování o příčinách hospodářských cyklů. O několik dní dříve, ještě předtím, než jsem dostal nabídku v nové práci, jsem v panice rozeslal několik aktualizovaných životopisů do různých agentur, na čež jsem obdržel několik telefonátů a potvrdil poslání životopisů do dalších firem. Nedoufal jsem však, že někoho můj životopis zaujme, vzhledem ke zkušenostem z prvotního hledání po příchodu do Irska.
Pár prvních dnů jsem si doléčoval nachlazení a kašel, poté jsem začal trochu uklízet a vypral několik praček. Taky jsem upekl kuře s rýží a dostal diplom z vaření. Krom toho jsem s Katkou chodil častěji na procházky a navštívili jsme např. Malahide, kde jsme vyfotili několik domečků na pobřeží a obdivovali krásu krajiny.
Když mi ve čtvrtek volal agent, že by mě možná chtěli do jiné firmy a jestli bych mohl jít v pondělí na pohovor, byl jsem trochu v šoku. Měl jsem totiž v pondělí nastupovat do té firmy, kde už jsem byl přijat. Tak jsem tam nakonec napsal, jestli bych mohl nastoupit až v úterý, a šel v pondělí dopoledne na pohovor. Tam jsem moc neřešil, jestli mě přijmou nebo ne, takže jsem se neměl čím stresovat a díky tomu jsem na všechny otázky odpovídal v klidu a celkem soustředěně. Potom jsem jel domů, převlékl jsem se z obleku do všedního oblečení a jel podepsat smlouvu do druhé firmy, do níž jsem další den nastoupil.
Během tohoto dne jsem se nestačil divit. Šéf v nové firmě nebyl otevřen nápadům podřízených, všechno odmítal již v samém zárodku a vyžadoval tvrdé dodržování termínů s odkazem na nízké příjmy firmy a napjatý rozpočet. Mezitím mi ještě asi 10x volal ten agent, který mi zprostředkoval pohovor do jiné firmy, jestli bych měl zájem nastoupit, že jsem se jim hodně líbil, ale že rozhodnutí musí ještě udělat nějaký vyšší manager. Odpovídal jsem, že nevím, že asi ne, ale že o tom budu uvažovat.
Večer jsem se ptal nového šéfa, jestli by byl problém, kdybych odcházel o 30 minut dříve, abych stihl autobus v 6, protože další jede až v 7, prostě abych tam pak nemusel další hodinu čekat. Jeho odpověd byla stejná, jako všechny ostatní během dne:
"Ne, to nejde, musíš tady být až do konce."
Přišlo mi to opravdu zvláštní. Nepřestal jsem se divit a odcházel s pocitem potlačované zlosti. Domů jsem dorazil hodně unavený až v 8 hodin, což už bylo na můj vkus relativně hodně pozdě. Nějak jsem si srovnal v hlavě, co jsem poslední dny všechno zažil. Bylo toho hodně. Mírně nehostinné prostředí firmy, příjemní kolegové, relativné nízká mzda (oproti druhé nabídce), dojíždění s hodinovým čekáním, nepříjemný šéf a vzhledem k napjatému rozpočtu, asi ne moc pozitivní očekávaný kariérní růst. Obrázek vrabce v hrsti začal kolidovat s holubem na střeše, který byl najednou na dosah.
V hlavě jsem viděl jednoduchý scénář, kdybych chtěl využít druhé nabídky, musel bych dát výpověď a museli by mě nechat jít, i když jsem podepsal smlouvu, ve které byla ve zkušební lhůtě 1 měsíc výpovědní lhůta (budete se divit, ale tady v Irsku je to možné). Ptal jsem se na to Káti a nakonec jsme se rozhodli, že to mám zkusit a uvidím.
V noci jsem vůbec nemohl usnout. Pořád jsem si promítal, jak to asi bude probíhat a jaké mám možnosti. Nakonec jsem usnul a ráno jsem začal jednat. Nejdřív jsem zavolal agentovi, abych mu vysvětlil situaci. On mě ubezpečil, že s tím nebude žádný problém. Potom jsem šel do práce a tam čekal na šéfa. Nejdřív až přijde, potom, až na mě bude mít čas. To už bylo těsně před obědem. Z mého vysvětlení pochopil, že asi nemá moc možností mě přesvědčovat. Pak jsem šel na poslední oběd s novými kolegy. Ti mi k mému překvapení blahopřáli a tvrdili, že by také odešli, kdyby mohli. Ptal jsem se jich na jejich zkušenosti a potvrdili mi, že práce tady není žádný med.
Hodně jsem se díky nim uklidnil. Pak už jsem jen podepsal rušící papír, že smlouva je neplatná a že z ní nevyplývají žádné závazky, a odešel domů. Měl jsem jakousi velkou radost, ale převažovala únava z velkého a náročného rozhodnutí.
Mezitím uplynuly asi 2 týdny.
Teď už dělám v té lepší firmě, kde je super kolektiv, v kantýně bezvadně vaří, můžu chodit do tělocvičny, dělám na nových technologiích a mám z toho mnohem lepší pocit. Jediný problém je, že dojíždění trvá 2 hodiny. Myslím si, že to brzo nějak vyřeším, a jakmile mi prodlouží smlouvu na další 3 měsíce, tak se s Katkou přestěhujeme někam blíž.
Co z toho plyne? Asi by se žádné rozhodování nemělo dělat pod tlakem a v rychlosti, obzvlášť ne nástup do nové práce. Tohle pravidlo je sice hezké, ale ne vždy ho jde jednoduše použít. Další věc je, že ne všechno, co vypadá ze začátku dobře, tak musí být i ve skutečnosti. A co je nejduležitější? Nikdy neopouštějte své blízké. Já jsem teď moc šťastný, že jsme s Káťou zase u sebe. Celou tu dobu, co jsem byl pryč, mi moc chyběla. A tak bych jí a všem přátelům chtěl moc poděkovat za podporu.
hezký:o) ta
OdpovědětVymazat