Po nekolika mesicich pobytu v krasnem mestecku uprostred divociny nastal cas louceni. Posledni vikend se konal ve velkem stylu. Kata zapujcila nas oblibeny luxusni automobil skoda rapid a ja, jako zkuseny navigator, znaly vsech polnich cest, odbocek a tmavych zakouti Irske huste a rozlehle silnicni site jsem usedl na cestne sedadlo spolujezdce a zavelel kupredu leva (jelikoz se v Irsku jezdi na leve strane).
Brzo jsme za sebou nechali spicky osmipatrovych dublinskych mrakodrapu tycicich se pysne k nebi, vecne preplnenou pulkruhovou okruzni cestu M50, pohori Wicklow a vzdouvajici se vlny atlantickeho oceanu. Uhaneli jsme rychlosti 140 km v hodine, vitr s piskem nam cuchal vlasy a po okolnich pastvinach se prohaneli hladove kravy a ovce. Za nedlouho jsme zastavili na osamelem parkovisti uprostred niceho. Okolni auta nas mijela bez jedineho bliknuti dalkoveho svetla na pozdrav a my zustali opusteni daleko od civilizace.
Po kratke zastavce a vymeny oleje v motoru jsme pokracovali smele vpred, odvazne celit vyzvam divokeho venkova a po domacku vyrobenem alkoholu. Ani jsme se nenadali a uz jsme stali v Athlone, kde jsme zacali nakladat pozustatky civilizace, ktera rozkvetla a take upadla behem nekolika mesicu kratkeho pobytu.
Veci jsme prevezli do druheho bytu. Vylozili, doplnili zasoby a usedli ke skromnemu obedu chudych, ale poctivych lidi. Pote jsme se pres satelit spojili s nasim kamaradem, abychom predali sifrovanou dulezitou zpravu o nasi nadchazejici mysi. Behem prenosu byl vsak satelit odklonen ze sve drahy a tim byl hovor prerusen. Museli jsme doufat, ze zprava byla dorucena a ze v poradku dorazime do naseho dalsiho cile - moderniho post-industrialniho mesta s nazvem Mullingar.
Uspesne jsme nabrali dalsiho clena posadky vybaveneho spickovou technologii pro dokumentaci a zaznam vsech dulezitych detailu. Pomoci triangulace hvezd jsme zjistili, ze se musime opet vratit na dalnici. Tiche huceni motoru rusene jen chrcenim radia, ktere jiz davno ztratilo spojeni s vysilacem, prokladane rachocenim pneumatik bojujici s drsnym povrchem dalnice, specialne upravenym pro zvyseni odolnosti a bezpecnosti vozidel proti neustalym destum, odlozenych mraky putujicimi smerem k Evrope, nas provazelo celou cestu.
Po sjezdu z dalnice jsme zastavili u pamatky zvane Belveder. Stromy, ktere nas vitali z dali, jeste nestihli nechat sve dlouhe a kosate koruny obrust mladymi listy, a tak jen z dalky oznamovali svymi suchymi vetvemi, ze zde jeste nedavno z pohledu lidske historie, sidlila bohata slechticka rodina. U prijezdu jsme potkali sochu ponika a trpaslika. Vzhledem k chladnemu pocasi a rocnimu obdobi jsme odmitli platit vstupne a okruzni cestou podel jezera Lough Edell jsme se vydali po stopach Jonathana Swifta do nedaleke osady Lilliput. Nasli jsme vsak jen opustenou ubytovnu a golfove hriste. A tak jsme se, po kratkem obdivovani nekonecnych brehu jezera, po stejne ceste vratili a pokracovali do Mullingaru.
V meste jsme zaparkovali na poslednim miste parkoviste a vydali se hledat katedralu Krista Krale. Nasli jsme ji na nejvyssim miste roviny, na ktere se mesto rozlehalo. Kolem katedraly na obrovskem parkovisti, pripominajici americke supermarkety, parkovalo mnozstvi aut dovezenych znacek. Samotna budova chramu pripominala svou rozlohou fotbalove hriste. U vchodu se tycili dve veze, v jejich vyssich patrech byly zdalky patrne zvony, ktere po vzoru anglickeho Big Benu oznamovali okolnim obyvatelum cas.
Po kratkem spocinuti u vchodu obrovskeho, ale skromne ozdobeneho chramoveho salu a po vyschlenuti kratkeho uvodu prave zacinajici mse, jsme se vydali hledat misto, kde bychom oslavili svou cestu po vzoru mistnich kralu - hospodu, nebo krcmu s bohatou nabidkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat