Po delsi pauze se opet dostavam k psani. Mel bych shrnout nase zazitky a udalosti. Pokusim se to vystihnout pomoci jiz zazitych obrazovych popisu a strhujicich pribehu. Proto se pohodlne usadte, pozadejte sekretarku, aby vam udelala caj. Pokud mate volnou chvilku, tak se podivejte z okna. Pustte si do mistnosti trochu vzduchu, abyste mohli co nejlepe prozivat to, co zde prozivame my.
Posledni prispevek se zabyval hledanim prace a jaka je situace. Od te doby jsem se zlepsil v psani motivacnich dopisu a poslal dalsi sadu zivotopisu do ruznych spolecnosti. Dokonce jsem se ucastnil dalsich pohovoru a testu. Ale zatim je to vicemene beze zmeny, takze se k tomu dostanu pozdeji.
Pocasi se od te doby uchylilo k vetsimu chladu. I kdyz vysvitne slunicko, tak se teplota stale pohybuje slabe nad 5 stupnu celsia. Ven uz chodime jen v zimnim obleceni. Pokud o vikendu neprsi, tak poradame nejaky mensi vylet. Jeden z nich koncil v Malahide.
Po vydatne snidani a ranni hygiene jsme vyrazili s usmevem na tvari smerem k severnimu konci Dublinu, kde stoji malebna vesnicka jmenem Malahide. Tato vesnicka nebo spis mestecko take dala jmeno ulici, na ktere stoji nas dum. Jmenuje se Malahide road. Takze po teto silnici jsme sli pesky nekolik kilometru. Kolem nas projizdelo spoustu aut, cemuz jsme se divili, protoze byl prece vikend. V nekterych mistech koncil chodnik, a tak jsme byli nuceni tuto dopravni tepnu nekolikrat prechazet. Bylo to vzdy velmi adrenalinove, ale postupne jsme pochopili, ze ridici jsou velmi ohlednuplni a vzdy alespon pribrzdili, aby nas pripadna srazka tolik nebolela.
Cestou jsme narazili na mnoho peknych budov a atraktivnich mist, ale nejvic jsme se tesili na prosluly hrad v Malahide. Jelikoz momentalne nedisponuji presnymi historickymi a zemepisnymi daty, tak tyto udaje poskytnu pozdeji.
Zajimavy byl obrovsky pozemek porostly vysokymi stromy a obehnany vysokym plotem sledovany kamerami. Zhruba uprostred pozemku vedla dlouha lesni cesta, uvozena nadhernou kovarsky umelecky vypracovanou zeleznou branou. Nahodny kolemjdouci si tak mohl na chvili pripadat jako na navsteve u Ewingu v Dallasu.
Casem jsme prestali vnimat udery divokeho vetru do nasich jiz tak opryskanych tvari a take vyfukove plyny divokych aut pendlujicich mezi technologicky vyspelym centrem Dublinu a zemedelsky a prumyslove rozvinutym severem. Konecne jsme dorazili na kraj arealu hradu, ktery zacinal lesnim parkem plnym atrakci pro vasnive sportovce i pesi. Na mape jsme zjistili, ze park zabira plochu o velikosti ctverce o hrane zhruba 1km a hrad se nachazi nedaleko od stredu.
Po ceste lesnim porostem jsem porizoval fotky svoji partnerky, ktera mela tehdy na sobe jeste jeji starou lyzarskou bundu, ktera ani za leta pouzivani neztratila lesk a punc zkuseneho sportovce. Z poklidneho bloumani nas obcas vyrusil divoce uhanejici pes snazice se predbehnout sveho pana, aby snad vcas odhadl blizici se nebezpeci nebo zavzpominal na romanticke chvile, kdy v techto mistech narazil na mazlicka opacneho pohlavi. Do kroku nam chraplavym hlasem zpivali kolem kocujici vrany a vetve stromu nam mihotavym pohybem oznamovali, ze nad jejich korunami se porad prohani nezkrotny morsky vitr.
Brzo jsme dorazili k hradu. Obesli jsme jej a hledali misto, kde bychom mohli dat na chvili odpocinout svym unavenym noham a doprat obcerstveni nasim hladovejicim a ziznivym utrobam. Krome toho nas vsak cekalo nemale prekvapeni uprostred zdi nedavne rekonstruovaneho arealu hradu se skvel may butik, nabizejici velmi vyhodne, ucelove a take modni obleceni na ven. Zde Kata neodolala necekane nabidce a jala se zkouset ruzne kabaty. Z nich si nakonec jeden koupila.
Tento nakup byl natolik vyhodny, ze jsme jej jeste nekolik dlouhych dni oslavovali. Obcerstveni nam poskytlo jednak tolik potrebnou energii a take spoustu novych dojmu a podnetu z prostredi interieru, kde se restaurace nachazela. Potom jsme se zbezne seznamili z dalsimi moznostmi hradu a pokracovali smerem na sever ven z parku. Cestou jsme mijeli obrovske detske hriste plne ruznych prolezacek, klouzacek, detskych kolotocu, piskovist, kde se ze vsech stran ozyvala symfonie jasotu deti a kriku starostlivych rodicu. Zavzpominal jsem na sva detska leta a pripomenul si rychle blizici se leta plna rodicovskych povinnosti. Toto misto se razem ocitlo na seznamu mist, kam bych nekdy rad vodil sve deti.
Dale jsme mijeli ruzna sportoviste. Rugbyove hriste, fotbalove hriste a dalsi. Pomalu jsme se tak blizili k severnimu vychodu z parku. Rozhodovali jsme se co dal. Tma jeste nebyla a nas cil jeste nebyl zdolan. Po kratke diskusi, kterym smerem je nyni Malahide a morske pobrezi, a sladkem pocitu maleho vitezstvi jsme vyrazili k nasemu poslednimu dnesnimu milniku.
Nez jsme dorazili k more, tak Irsko pomalu pohltila noc. Ulice se rozsvitili svetly lamp, aut a jejich odrazy v ocich kolemjdouci. Parkrat jsme se zastavili u nektere vyloh malych utulnych obchudku, nabizejicich od potravin, kancelarskych potreb az po bankovni a pravnicke sluzby. Posledni cesta vedla k mori. Obrovske vodni hladine, ktera predstavovala chybejici koreni pro srdce vernych stredoevropanu. Ackoli ve meste uz byla tma, more jakoby salalo energii nacerpanou behem dne a nase oci si na tento mirny jas brzy zvykly a dokazali jsme rozlisit i vzdalenejsi objekty.
Uchvaceni sokujicim zazitky a uspokojeni objemem celodenni namahy jsme pomalu vraceli, hledajice autobusovu zastavku a rychlou cestu domu, do tepla prumyslovych radiatoru a umeleho svetla televizni obrazovky.
Den se vydaril a krome dobreho pocitu jsme si domu donesli take pecici plech, na kterem se dalsi den slavnostne vyjimala kachna.
Žádné komentáře:
Okomentovat