Výlet do Bray

Tento víkend jsme se s Kačkou rozhodli, že si někam vyrazíme na výlet. Káťa dostala doporučení na Bray, což je konečná stanice vlakometra a je to na jihovýchodě Dublinu. Po náročném ranním vstávání, snídani a přípravy svačiny jsme vyrazili na vlak. Cesta do Bray trvala necelou hodinu. Po opuštění centra města se před námi objevily malé vesničky s malebnými domy a krásnými zahradami. Projížděli jsme divokou krajinou a míjeli různé mosty a tunely. Kolem nás se střídaly pole a louky a za chvíli jsme si již uháněli po břehu moře.

První, co jsme po vystoupení z vlaku viděli, byly krásné mozaikové obrazy, které zdobily zeď nádraží. Potom jsme se vydali podívat na pobřeží. Venku foukal velmi studený vítr a obloha byla zamračená. Pobřeží bylo vysypáno různobarevnými oblázky rozličných velikostí od malých mincí až po pěsti trénovaných boxérů. Hladinu moře brázdil vítr a vytvářel až dvoumetrové vlny, které se rozbíjely o pobřeží a jejich pěna omývala jeho písčitý okraj. Mocné hučení větru vytvářelo atmosféru pravé dovolené. Voda v moři byla šedivá a vzduch voněl hnilobou ryb a solí. Pobřeží lemoval chodník na jedné straně ohraničený pevným ocelovým plotem a z druhé strany lampy připomínající přerostlá zubařská zrcátka.

Směrem na jih se tyčil kopeček s křížkem nahoře pokrytý hustou travou a křovisky. Tam jsme chtěli vyrazit, ale nakonec jsme si zvolili jinou trasu. Před cestou jsme se posilnili kávou a čajem v polystyrenovém kelímku s plastovým uzávěrem. Teplota nápoje nám dovolila si na chvíli sundat rukavice, ale bez pokrývky hlavy si málokdo z turistů, kteří nás míjeli, dnešní den dovedl jen těžko představit.

Vyrazili jsme z Bray. Vydali jsme se cestou podél pobřeží, kde značka informovala o tom, že cesta vede po útesech a za 5,5 km dorazíme do Greystone. Z Greystone nám jel vlak zpátky domů, tudíž jsme se nemuseli bát toho, že bychom tuto cestu absolvovali dvakrát. Pod námi čas od času vykukovala železniční trať, jindy se ztrácela v tunelech a na velkou vzdálenost vypadal vlak jako na modelu železnice z konce 20. století.

Nad mořem se rozléhala bílá mračna, z pravé strany nás obklopovaly kopečky a svahy, čas od času vyznačené nějakou turistickou trasou nebo slepou cestou vedoucí na nějakou vyhlídku nebo místu k odpočinku. Na hladině moře jsme pozorovali různé vodní ptactvo, tu a tom nějakou turistickou loďku nebo plachetnici. Míjeli jsme mnoho zarudlých tváří. V užších místech cesty jsme museli jít za sebou a v případě konfliktu s protijdoucími jsme se uchylovali do hustého porostu lemující naší divokou stezku.

Na začátku jsme zvolili pomalejší tempo, které nám dovolovalo si nádhernou krajinu plně vychutnat, zhruba v polovině cesty se však dostavil hlad a já pomocí chytrého přístroje a internetového spojení zjistil, že vlak zřejmě nestihneme. Přesto jsme přidali řádně do kroku a několika vrstvami oblečení, kterým jsme byli chráněni před venkovním chladem, začal prosakovat pot.

Zpáteční vlak vyjížděl ze stanice Greystone v hodinových intervalech. Nejbližší spoj jsme i přes naší značnou rychlost chůze zmeškali asi o 10 minut. Zvítězil hlad a my jsme zasedli v jedné s místních hospod zvéné Summervile. Tam jsme dostali hustou hrachovou polévku s petrželí a sendvič s čerstvým uzeným masem podle našeho výběru. Něco tak lahodného jsme již dlouho nejedli. Obsluha v tomto malém irském podniku byla velmi příjemná. Víkendovou atmosféru domalovávala také výzdoba. Na stěnách pod mnohými obrazy visela tapeta s obrázky divokých růžovéch květů a různého ptactva, které básníci využívají ve svých příbězích k vyjádření romantických citů a souznění povah. Stoly byly vyrobeny z prastarých šlapacích šicích strojů a lampy připomínali drahý porcelán.

Ačkoli jsme měli veliký hlad, tak hustá polévka mizela v našich útrobách jen velmi pomalu. Jinak tomu bylo se sendviči, které se díky jejich chuti brzo změnili v souboj o poslední kousek. Brzo jsme s plnými žaludky a s dostatečným časovým předstihem vyráželi na nádraží, kde se již tísnilo plno veselých a spokojených turistů vracejících se domů.

Během zpáteční cesty, která trvala zhruba hodinu, Káťa usnula a já jsem se ponořil do četby krásné literatury, kterou si s sebou vždy nosím na své elektronické čtečce od Amazonu. Ve vlaku jsme si nemohli stěžovat na pohodlí, ačkoli jsme se svými koleny vzájemně dotýkali se spolucestujícími a sedadla s bohatým polstrováním nás nutila držet záda stále rovně, únava zvítězila a cesta utekla velmi rychle.

Po příjezdu jsme se ještě stavili v místním supermarketu SuperValu, kde jsme za super ceny nakoupili pár zásob, které jsme během týdne stihli spotřebovat.

Výlet se tedy vydařil a my jsme se spokojeně vrátili domů, do našeho dočasně pronajatého Apartmentu v Ashbrooku. Doma nás čekalo ještě překvapení v podobě studené vody místo teplé, ale to jsme díky bohatým zkušenostem s divokého východu zvládli hravě a bez potíží.

Časem možná doplním fotky a budu se těšit na Vaše komentáře.