Tento týden byl ve znamení hledání bytu. Skoro všechny byty, které jsme navštivili, jsou nebo byly dohledatelné na serveru daft.ie. Je to skvělá stránka, jen se tam bohužel nedá hledat podle metrů čtverečních. Základním a neodmyslitelným kritériem je počet ložnic. A opravdu - každý byt, který jsme navštivili, měl vždy kuchyň, obyvák, koupelnu a záchod, jedny dveře vedly do skladu (odkladiště, místnost řádově pod metr čtvereční bez oken a s pár policemi). Cílovou cenu jsme si stanovili na 1000 eur měsičně, což je v Dublinu asi minimum, které se dá sehnat (plus mínus 200). Jelikož se nedá moc spekulovat na velikost bytu, tak jsme spekulovali na lokalitu a počet ložnic. V naší cenové relaci byly dostupné 2 ložnice.
V lokalitě bylo důležité, zda je dostupné dopravní spojení do centra Dublinu. Ideálně pomocí vlakometra Dart. Další důležitou složkou byla vybavenost okolí, jednak obchody, nakupování, základní služby (pošta, telefon, policie, hasiči), dále přiroda - hustý les, mořské pobřeží, hory s sněhovou pokrývkou nebo pouštní duny. Dublin v tomto výčtu disponuje hlavně mořským pobřežím a obchody.
Z asi 10 bytů, které jsme navštivili (a Katka pečlivě nafotila), byla většina v domečcích nebo Apartmánových střediscích. Pochopil jsem zhruba, že Apartmán (angl. apartment), znamená domek, domky, kde jsou všechny bytové jednotky zhruba stejné, stejně vybavené (stejný nábytek, podlahy, topení) no prostě jeden jako druhý. Tento styl architektury mi dost připomíná vrcholnou éru komunismu u nás, kde se různé komplexy sídlišť stavěly podle stejných návrhů, takže všechny základní školy, paneláky, kulturní domy vypadájí jeden jako druhý. Naštěstí zde v Irsku přišla v čas krize, takže tomuto architektonickému běsnění stihla zabránit.
Velmi mě pobavilo někdy až herecké vystupování realitních agentů. My jsme měli výhody, že nás zastupovala jedna paní z Crown Relocation a na všechny prohlídky jsme se dopravovali jejím stříbrným jeepem. Schůzky už byly předem domluvené (zhruba 5 za den), agenti nebo přímí majitelé už všechno věděli. Každý den se jedna schůzka s pěti nekonala. Jednou nedorazil majitel a jednou nás nájemníci do bytu nepustili. Jeden agent přišel asi o 30 minut pozdě. Dva agenti působili dojmem šedesátých let, oblečení do kvalitních značkových obleků, z čerstvým účesem, hladce oholeni, nás s úsměvem zdravili. Jejich byty byly čerstvě vymalované, uklizené, ale cena byla pro nás příliš vysoká nebo byly jiným způsobem nedostačující.
Popíšu byty v tom pořadí, v jakém jsme je viděli. První byt byl nově vybavený nábytkem, dekorace byla velmi působivá. Nacházel se kousek od našeho současného ubytování v Ashbrooku, více na sever po Howth Road. Tento byt/apartmán měl 2 ložnice, z toho druhá byla velmi maličká, pouze s 1 postelí (druhá už by se tam nevešla), nacházel se v přízemí malého domečku. Z ložnice byl přístup přes balkónové dveře na dvorek s pěkně udržovaným anglickým trávníkem.
Druhý byt byl v přístavku k domu číslo 25, přístavky se označují písmeny, takže tento přístavek měl číslo 25a. Měl 2 ložnice, zabíral obrovskou plochu, ale bylo vidět, že nábytek nebyl zrovna nejnovější. Každopádně byl funkční a tu a tam byly odřené dveře nebo uvolněná polička. Tento byt byl sice uklizený, ale zápach prachu naznačoval, že zde někdo něco zapomněl. Zřejmě vyluxovat gauče nebo se podívat za skříně.
Další byt byl na ulici Admiral Court, ale majitel se bohužel nemohl dostavit, protože se zasekl v práci. Do bytu jsme tedy mohli nakouknout pouze oknem v obyváku, ale záclona nám bránila, takže jsme tento byt vlastně neviděli. Ale podle fotek by se nám určitě moc líbil. Bohužel tento byt už byl další den pronajatý.
U dalšího bytu jsme dlouho čekali na agenta, který přišel s velkým zpožděním. Mezitím tam dorazila další skupina 4 lidí, kteří se přišli na byt také podívat. Na první pohled vypadali jako studenti a po shlédnutí bytu jsme tipovali, že by se jim to mohlo zamlouvat. V bytě byla jedna velká dlouhá úzká chodba, která ústila do průchozího obývacího pokoje, který vedl do malé kuchyňky, do které se s trochou představivosti mohli vejít dva lidi nebo siamská trojčata srostlá zády. Toto byl první byt, který nebyl v malém domečku, ale ve větší ubytovně. Mezi vstupními dveřmi a obyvacím pokojem se nacházeli dvě zhruba stejně velké ložnice s postelemi ve stylu našich studenstkých kolejí, stejně tak nábytek odpovídal kolejím, všechno působilo dojmem obyčejného studenstkého života, kde nejde o luxus, ale o to, studovat a nic víc nepotřebovat.
Poslední byt, který jsme viděli první den, byl zajímavý snad pouze svou lokalitou. Nacházel se velmi blízko East Point parku (asi 15 minut chůze). Ze všech bytů, které jsme v Dublinu viděli, byl nejmenší. Byl to dvoupatrový byt. V prvním patře byla chodba, schody, na konci chodby kuchyň, kterou tvořila z jedné strany kuchyňská linka a z druhé strany úzký barový stolek, tato kuchyň ještě vedla na vybetonovaný dvorek, možná tam byly dlaždice, ale z dvorku nebylo vůbec nic vidět, jelikož byl ohraničen zdmi ostatních domů, a mohl sloužit jako sušárna nebo prostor pro odkládání věcí, které nepodléhají rozpadu vlivem vlhkosti. V podstatě nejbližší přirovnání mě napadá zoo. Zvířata se pohybují buď v kleci za mřížemi, nebo za sklem, podle toho, jak záludná jsou. Z jejich voliéry se mohou odebrat dozadu do druhé místnosti, která je vybavena pouze betonem, případně větví a nějakým prostorem, kam zřízenci občas dodají nějakou potravu. No a přesně tímto dojmem na mě působil dvorek, který následoval za kuchyní.
Cestou do prvního patra po schodišti jsem si narazil hlavu na nízký strop. Krom toho, že jsme museli mít na nohách návleky, protože byl nahoře položen zcela nový koberec, nebyl byt ničím moc zajímavý. V horním patře se nacházela maličká koupelna se záchodem a sprchovým koutem a dva pokoje. Jeden sloužil jako ložnice a druhý jako obyvák. Asi si domyslíte, že úložným prostorem tento byt nijak vážně nedisponoval. Dovedl bych si představit, že by zde mohl bydlet jeden člověk, který by se sem chodil vyspat a občas si něco uvařil, ale za cenu 1100 eur měsíčně bych takového člověka chtěl poznat.
Výběr bytů pro první den byl docela chudý. Bylo to hlavně tím, že jsme začínali v 5 hodin odpoledne, a to mnoho lidí už odmítlo domluvit si schůzku. V podstatě se nám líbil hlavně ten apartmán na Admiral Court, který jsme neviděli zevnitř a první byt, který jsme navštívili. Když budete hodní, tak Vám sem Katka jistě přidá ještě nějaké obrázky. Piště komentáře, lajkujte nás na facebooku a tweetujte. Již brzo se dočkáte dalšího příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat