Cesta do Ikei a zpět

Úvod

Po přestěhování do nového bytu se objevil jeden zásadní problém, a to jediný použitelný stůl v kuchyni/obyváku/jídelně. Ti pozornější z Vás hádají určitě správně, že se jedná o jídelní stůl.

Jelikož nechovám žádné domácí mazlíčky, po mnoho let života na kolejích a pak v různých podnájmech jsem si vypěstoval důvěrný vztah ke svému věrnému příteli, který mi zprostředkovává vstup do digitálního světa a vod nekonečného internetu. Tento mazlíček se postupem doby a inovací stále měnil. Začínal jako 2 velké těžké krabice. Ta větší a těžší po většinu doby stála na stole a říkalo se jí monitor, ta menší, ale o to hlučnější a vydávající stejné, nebo dokonce větší teplo, byla počítač. Krmení představovalo dokupování různých součástek od pamětí, disků, optických mechanik, optických mechanik schopných zápisu, větších disků, externích disků atd. Po nějaké době nahradily 2 krabice jedna deska, která měla odklopné výko a říkalo se jí česky notebook (anglicky poznámkový blok), anglicky laptop (česky - to co se dává na stehna). Vzhledem k menší obrazovce této "desky" brzy přibyla druhá deska, které se říkalo LCD monitor a ta stála na stole, ovšem stole o něco menším, vzhledem k chybějícímu rozměru desky (krabice - 3D, deska - 2D).
Jelikož stůl zůstavával většinou ten samý, tak místo na něm, ušetřené jedním rozměrem, bylo využíváno k jiným věcem, nejčastěji jako skladiště. Síla zvyku způsobila, že se toto skladiště stalo nedílnou součástí stolu i pro další generace mazlíčků, podnájmů a nakonec i jiných zemích.

Kromě dvou krabic, později desek, patřili k mazlíčkovi i další součásti, které se měnily málo. Jedna z nich byla široká tak, aby se na ní daly položit obě ruce a sloužila k psaní, druhá pak byla malá a kulatá, uzpůsobena k tomu, aby se vešla do dlaně jedné ruky a ta sloužila k ukazování. Ukazovátko prošlo vývojem. Nejdřív obsahovalo kuličku, která se zanášela prachem, pak tuto kuličku nahradila optika - červené blikající světlo, které vyžadovalo podložku bez odlesků, a toto červené světlo nahradil neviditelný paprsek - laser, který již fungoval na více typech podložky, včetně lesklé. Revoluce nastala, když oba tyto nástroje přišly o své dráty, tedy spojení mezi deskami. Obdobná situace byla s internetem, kde síťový kabel nahradila bezdrátová síť. Možná poslední věc, na kterou si vzpomenu bylo zařízení umožňující komunikaci prostřednictvím zvuku, a to nejdříve jednosměrně - sluchátka, reprobedýnky, později obousměrně - mikrofon, nebo sluchátka s mikrofonem. V poslední fázi vývoje se toto také obejde bez kabelu.

Takže když se vrátíme do současnosti, existuje věc, která se na celém mazlíčkovi nezměnila za celou dobu existence vztahu, a to je STŮL. No a protože v celém bytě je jediný použitelný stůl a to jídelní, pak ve chvíli, kdy neexistuje nikdo, kdo by jedl, je tento stůl považován za počítačový. Nyní mi dovolte nastínit drama, které se neudálo díky technologickému vývoji, který jsem popsal v předchozích odstavcích. Toto drama je spojeno s instalací.

Jak probíhala instalace

Nejdříve potřebujete elektřinu. Tu zatím nelze přenášet bezdrátově. U notebooku jí potřebujete pouze k dobijení baterie, u monitoru, který zatím baterii nemá, ji prostě potřebujete. K tomu potřebujete nějakou prodlužovačku, a pokud jste v Irsku, kde mají jiné zásuvky a máte českou prodlužovačku, pak potřebujete ještě redukci. Takže do zásuvky nejdříve zapojíte redukci, pak prodlužovačku, a tím máte zajištěnou elektřinu.

Další věc je internet. K tomu potřebujete poskytovatele a smlouvu, která se váže k Vám nebo k bytu, který obýváte. V tomto případě je to ta druhá varianta a totiž, že byt už internetem disponuje a to bezdrátově. Takže potřebujete, aby si s poskytujícím prvkem (Wifi router) rozuměl Váš přijímací prvek (wifi síťová karta). K tomu většinou došlo, ale už jsem i zažil, sice ne osobně, že v tom byl problém. Takže internet je zajištěn.

Pak potřebujete stůl. Tuto nouzi jsem vyřešil obětováním jídelního prostoru, neboť nejen pokrmem živ je člověk (ale taky internetem). Na kulatý, necelý metr v průměru široký, jídelní stůl jsem umístil myš, klávesnici, monitor, bezdrátová sluchátka. Monitor do elektřiny a do notebooku. Myš a klávesnice jsou připojeny do vzduchu. Notebook už se bohužel na stůl nevešel. Teda vešel, ale nevešlo by se tam skladiště. Takže notebook se nachází na menším stolu, který kdysi býval konferenční a stál někde mezi dvěma pohovkami, které jsou orientovány směrem ke stěně, kam od určitého bodu ve vývojí lidé obvykle umísťují televizi, ale v podstatě pořád koukají do zdi, ačkoli si myslí, že se vidí svět, který jim ukazuje televize. Nyni stůl slouží jako odkládací pro setobox a wifi router.

Zpět ke stolu. Skladiště je čas od času poskládáno na jednu hromadu, a pak se mohou najíst dva lidé. V tu chvíli se myš, klávesnice a ostatní věci stávají součástí skladiště, neboť neslouží k pokrmu ani k jeho zpracování a dopravě do přijímacího ústrojí.

Vzhledem k tomu, že ještě dodělávám bakalářku, pak se obávám, že kdyby se materiály potřebné k jejímu dokončování staly součástí skladiště a ztratily své logické uspořádání na stole, velmi by to prodlužovalo práce na tomto studijním artefaktu a velmi ohrozilo jeho zdárné dokončení. Proto jsem se rozhodl, že potřebuji ještě jiný stůl, aby ten stůl, který teď obývá část mého mazlíčka, mohl opět sloužit pouze jako jídelní a v době mezi jídly jako dekorace. Tedy nejen pokrmem živ je člověk, ale také internetem a dekoracemi.

Takže se vracíme k části stolu. A protože v bytě není jiný stůl, pak potřebujete obchod, ve kterém se stoly prodávají. Potřebujete obchod, ve kterém se vyznáte. Potřebujete obchod, kterému rozumíte a který je dostupný přes internet, protože v dnešní době, kdy lidé skoro nechodí ven, ale sedí doma, jedí, kochají se uklizeným jídelním stolem, koukají do zdi, ale představují si, že vidí celý svět, nebo jsou na internetu, je tento moderní komunikační prostředek nejen prostředkem k hledání, ale také nabízení. Ten kdo nabízí, to jsou obchody, ale ten kdo hledá na internetu, tak ho zajímají převážně obchody, které jsou na internetu. Ale nejde o to být jen na internetu, ale být taky ve skutečnosti, a být nejen v Irsku ale také v Česku, a kromě všeho toho ještě prodávat nábytek, a to hlavně stoly. Takovým obchodem, který jsem nalezl, je Ikea.

Příprava

Základem každého úspěšného podniku, včetně nákupu stolu, je příprava a plánování. Nejdříve musíte vědět, co potřebujete a proč to potřebujete. Pak musíte znát všechna omezení, kterým v průběhu projektu musíte čelit. Na základě těchto omezení musíte shromáždit všechny varianty a na konci z nich vybrat jednu správnou. Jedno z omezení je názor obyvatelů bytu, jestli nový stůl bude zapadat do koloritu bytu, další je například rozměr, který bude stůl zabírat, v kterém pokoji bude atd.

Z výsledných omezení jsem vybral jako obchod Ikeu. Z ostatních omezení byla barva - bříza nebo dub. Dále rozměry, vzhledem k malému místo v druhé ložnici, malý stůl. Dále také potřeba skladiště. Jelikož na 1 malý stůl se všechno nevejde, pak je potřeba koupit 2 stoly. Další omezení už se týkají dopravy. Stůl je těžký. Vzhledem k dopravě MHD po Dublinu, kde je potřeba urazit často i kilometr pěšky mezi přestupy, by to s těžkým stolem šlo - inu těžko. Doprava tam bude bez stolu, takže je možno použít MHD, ale bude potřeba určit nejkratší trasu, přestupy, místa na mapě, čísla autobusů, světové strany atd. Cesta zpět bude zřejmě taxíkem. Malý stůl se do taxíku určitě vejde. A když ne, tak je možnost ho poslat přepravou, kterou nabízí sama Ikea. U taxíku nemusí cestující přestupovat, takže není potřeba řešit všechno spojené s cestou MHD. Hotovo.

Několik dnů zabral samotný výběr stolu. Kromě designu, rozměrů, barvy a názory obyvatelů bytu, hrála roli také cena. Z dostupných variant bylo bohužel v irské Ikei mnohem méně na výběr, než by bylo v té české. Současně s cenou vstoupila do hry další veličina a to kvalita. Bylo potřeba zajistit, aby s klesající cenou neklesala také kvalita. Proto nakonec zvítězila varianta 2 menších stolů oproti jednomu velkému.

Cesta do Ikei

Nakonec cesta do Ikei probíhala přesně podle plánu. Poslední přípravy a schválení cesty probíhali celkem v klidu. Mapu celé cesty jsem si uložil do hlavy, jména zastávek, vzdálenosti a časy pak na malý lísteček. Na druhý malý lísteček přišel seznam věcí, které je potřeba koupit. Vzhledem k jménu tohoto blogu a dalším prvkem, kterým je živ člověk, byla přípsána na seznam také konvice na sypaný čaj. Dalším byla teplá deka na spaní, no prostě takové důležité věci, které se budou hodit, až přijde žízeň, nebo zima. Jednou kuriozitou, která se dostala na seznam, byl také lis na česnek. K tomu jsem se rozhodl poté, co mi Káťa ukazovala, jak se jí podařil ohnout příborový nůž právě při škrábání česneku. Nevěděl jsem, že Káťa po náročných přípravách stěhování do Irska natolik zesílí. Není lepší způsob, jak spotřebovat přebytečnou sílu, než se snažit česnek rozdrtit pomocí lisu na česnek z Ikei. V tomto případě platí zřejmě pravidlo, že obchody zaměřené na jednu věc, které krom toho prodávají i jiné věci, takovým věcem mimo hlavní záměr nedávají stejný důraz. Nechci říkat, že by lis na česnek z Ikei nebyl kvalitní, ale doporučuji si ho pořídit, když budete mít sílu navíc a bude potřeba se jí nějak zbavit.

Po posledním rozhodováním o volbě oblečení na základě počasí a jeho pravděpodobné změny během dne, jsem vyrazil na autobus. Vlivem adrenalinu, který se mi už během přípravy neustále vylučoval do krevního oběhu, jsem postupoval velmi rychle. V Irsku není kladen semaforům na křižovatkách příliš velký význam. Význam jim kladou převážně řidiči aut, ale již né tolik chodci. Během dneška jsem se zařadil mezi chodce, kteří semaforům kladou význam opravdu minimální. Není tomu tak, že bych semaforům nekladl význam vůbec, ale spíše jsem se soustředil na semafory řidičů a ne chodců. Opravdu adrenalínové přechody křižovatek byly na zelenou, a to u řidičů, kde semafory těsně po vstupu do vozovky změnily barvu.

V prvním autobuse jsem měl problém s vyslovením jména cílové zastávky. V autobusech v Dublinu totiž platí pravidlo, že si lístky kupujete přímo u řidiče a on na základě počtu zastávek a smluvních ujednáních mezi cestujícím a dopravním podnikem určí cenu jízdenky, kterou buď musíte přesně vložit do automatu na mince, který nevrací drobné, nebo se Vám s menší slevou odečte z vaší Leap karty (přestupní karty). Sleva je za to, že používate modernější technologii než jsou mince nebo spíš automat na mince, který nevrací drobné, nebo spíš zastaralý řidič, který nevrací drobné, nebo možná zastaralý dopravní podnik, který stále používá tyta podivná pravidla. Občas mi to připadá, že období pozdního feudalismu a rané byrokracie přeskočili ihned do moderní současnosti. Některé tyto skoky byly donedávna a možná ještě stále jsou patrny u některých českých podniků, ale to je bohužel daň za modernizaci. Z pohledu Pražáka jsou mi tyto změny možná až příliš patrné.

Po několikátem pokusu řidič pochopil, že chci říct Kolok namísto kůlok (psáno Coolock, zkuste si to přečíst) a vydal mi jízdenku, nebo spíš odečetl danou výši z karty. Během jízdy jsem sledoval svou polohu na mapě mobilu za pomocí GPS. Potřeboval jsem včas vystoupit a ještě předtím stisknout tlačítko zastavení. V Dublinu jsou zřejmě všechny zastávky na znamení, nebo jsem ještě nepřišel na způsob, jak odlišit ty, které jsou a které ne. Během několika málo minut už jsem vystupoval. Pak jsem začal hledat další zastávku. Vzhledem k tomu, že se v Irsku jezdí vlevo, a já si na to ještě nezvykl, jsem začal reflexivně přecházet silnici, jelikož se můj mechanický mozek domníval, že zastávka bude na druhé straně. Stejný problém mám při přecházení silnice ať po přechodu nebo mimo přechod, prostě se dívám na jiné strany než ze kterých mě mohou srazit auta. V půlce přecházení jsem si to uvědomil, obzvlášť poté, co jsem zjistil, odkud přijíždějí auta a také potom, co jsem uviděl zastávku autobusu na té straně silnice, kterou jsem právě opouštěl. Vrátil jsem se tedy zpátky a došel na zastávku.

Na zastávkách většinou nejsou jízdní řády, ale každá zastávka má své číslo. Takže pokud u sebe máte chytrý mobil s připojením k internetu a jste v zemi, kde dopravní podnik neumí tisknout jízdí řády a nutit řidiče k jejich plnění, nebo je přizpůsobovat reálným možnostem, pak si můžete stáhnout aplikaci, která rozumí těmto číslům zastávek. Aplikaci už jsem měl staženou, takže jsem jí pustil a sledoval její líné nabíhání. Moje trpělivost se už dostala na slušnou úroveň. Po naběhnutí aplikace jsem zvolil "hledat podle čísla zastávek" a zadal číslo. Číslo nenalezeno. Tak tohle se mi ještě nestalo. Nyní zafungovalo moje riskování při prvotním přecházení křižovatky na červenou. Adrenalin od té doby výrazně poklesl. Zachoval jsem si chladnou hlavu a přepnul zpět do výchozího menu. Jaké jsou další možnosti? Aha, můžu hledat zastávky, které jsou kolem mě, pomocí GPS! Hurá! Co všechno je však potřeba k tomu, zejména jak velký technologický pokrok, abyste dosáhli stejné úrovně cestování, kterou si pamatuju ze svého dětství, kdy ještě žádné takové hračky neexistovaly, a v zemi, kde dopravní podnik přeskočil několik vývojových fází. Nebo ne přímo přeskočil, ale zameškal.

Pomocí GPS, mapy a údajů z dopravního podniku, i když nevěřím, že dopravní podnik tyto údaje dokáže takto zpracovat, jsem našel zastávku, u které jsem právě stál. Pár let zpátky a na jiném místě na téže planetě byste mě považovali za šílence. Zjistil jsem, že nejbližší autobus pojede za 8 minut a že jezdí zhruba co 20 minut. Takže pokud autobusy jezdí mimo jízdní řády, což bývá často, pokud jsou ucpané silnice, tak mám zhruba 20 minut času. Bohužel, nebo bohudík jel autobus na čas a podle aplikace, což mě zprvu překvapilo, ale nakonec příjemně. Nyní již ridič mé formulaci jména zastávky rozuměl a za odměnu mi strhl z karty částku, která mi připadala více než přiměřená, tedy větší. Vzhledem k většímu času mezi přestupy jsem se věnoval více četbě než sledování své pozice na mapě. Cestou jsme odbočovali do nemocnice, kde jsme se otáčeli a vraceli se na původní trasu autobusu. Ani tuto zvláštnost u místní MHD moc nechápu.

Poslední přestup měl být pěšky asi 1 km a cílová zastávka Ikea. Po několika málo metrech jsem uviděl obrovský komplex, který Ikea představuje. Bylo to z obrovské dálky. Uvažoval jsem, co vedlo Ikeu k volbě právě tohoto pozemku? Okraj města? Blízko k dálnici? Mezi civilizací a Ikeou byly jen silnice a louky. Obloha byla modrá. Vzhledem k pozdní odpolední hodině se slunce pomalu stáčelo k západnímu horizontu a oslepovalo mě. Při pohledu na Ikeu jsem nejdříve bezradně tápal očima mezi mapou na mobilu a nepropustnými silnicemi plnými aut. Přemýšlel jsem o tom, zda se tímto směrem dá k Ikei skutečně dojít pěšky, ale po ujištění se, že ano, se ve mě náhle rozhostil příjemný klid. Cesta tedy bude úspěšná a její nekonečné přípravy tedy nepřijdou vniveč. Snad.

Ačkoli jsem byl už skoro u budovy, její vchod byl pořád v nedohlednu. Tak obrovská je to budova. Nakonec jsem ho našel a po shluku prudkých odboček se dostal dovnitř. Po náročné cestě jsem se rozhodl se nejdříve posilnit vydatným pokrmem z místní kuchyně, nebo spíš restaurace a kuchyně, která nemá s tou místní nic společného - Švédské masové koule, Francouzské lasagne a jiné cizokrajné názvy. Složitým bludištěm jsem si našel cestu do fronty s tácky na jídlo. Ještě předtím, než jsem do ní vstoupil, mě zarazil pohled na několik dětí, které si hrály tak, že ležely na dvojici rovnoběžných tyčích ohraničující prostor fronty a to tak, že krk měly na jedné tyči zatímco nohy na druhé.

Úžasné, ta síla, ta vytrvalost, a také zlobivost a výchova. Přemýšlel jsem, jestli to nejsou poláci, ale nebyli, musel jsem si udělat poznámku, že jsem příliš předpojatý, když mi něco někdo dopředu tvrdí a já nevím, zda je to pravda. Byli to nejspíše místní. Každopádně mluvili anglicky. Když jsem se k nim přiblížil, tak mě slušně pustili a nechali projít. Hodně děti. Další, čeho jsem si nemohl nevšimnout, byli jídelní tácky (nebo spíš podtácky). Byly sice umyté, ale při podrobnějším pohledu na ně jste mohli pozorovat, co měl předchozí strávník před vámi. Nejdřív jsem se zhrozil, ale pak jsem si uvědomil vcelku dobročinou povahu obchodního komplexu Ikea. Zřejmě nedbá tolik na kvalitu, ale také nejspíš zaměstnává lidi, u kterých mu nevadí, že neumyjí pořádně tácky. A tito lidé by určitě jinde práci nenašli. Takto končily mé úvahy nad zbytky jídla na tácku, na kterém jsem měl položit svou svačinu, naštěstí již v čistějších talířích.

Po jídle a strachu se opět dotýkat špatně umytých táců jsem se vydal nakupovat. Kdo jste už byli v Ikei, tak víte, že je to jako v Zoo. Jedním směrem vstupujete a druhým vystupujete a pokračujete do dalšího areálu, kde uvidíte jiné atrakce. Během této návštěvy jsem si však z nějakého důvodu vybral směr opačný, a tak jsem se při kochání krásně uspořádaného nábytku a umění vytvořit něco hezkého s omezenějším sortimentem výrobků, než jaký je dostupný u nás, musel ještě vyhýbat spouště zákazníků, kteří si zvolili směr prohlídky správně. V druhém areálu jsem již postupoval dobře, ale zase jsem se vyhýbal zákazníkům, kteří šli opačně. Ovšem již né tak často. Zastavil jsem se snad jen u židlí, stolů a knihoven (policových skříní).
 Nejvíc času jsem však věnoval stolům. Bojoval jsem s pocitem, že 2 malé stoly, pro které jsem se během domácí přípravy rozhodl, nebudou mým potřebám stačit, takže jsem vyfotil několik jiných stolů a inspiroval se dalším vybavením, jako je např. podložka pod monitor, složená z jednoduché desky v různých tvarech, vybavená několika stabilními nožičkami. Tento prvek na mém počítačovém stole by mohl zvětšit prostor, kam se dá ukládat skladiště, nebo prostě umožnit, abych nemusel od stolu vůbec vstávat, protože bych si mohl do prostoru pod monitorem jednoduše přesunout klávesnici a myš a pak tento stůl používat např. jako jídelní. Úžasné. Nakonec jsem se však řídil příslovím, že nikoli pokrmem, internetem, dekorací a televizí živ je člověk, ale také pohybem, který slouží jeho tělu, aby vykonávalo stejnou funkci jako mnoho let předtím. Rozhodl jsem se tedy nenechat se ovlivnit nenadálou inspirací a opět narůstající hladinou adrenalinu (možná vystupňovanou špinavými tácky nebo lidmi, kteří odmítali uhnout, jelikož oni postupovali podle šipek) a pokračovat dle připraveného plánu. Dva malé stoly, police a konec.

Konečně jsem se dostal k východu, nebo spíše k vchodu, a pochopil jsem, jaký je rozdíl mezi značením vchodu a východu. Vchod obsahuje šipku vpřed. Ano, postupujete správně, jen tak dál. Východ neobsahuje nic. Tedy žádné: tady jste špatně. Jen pojďte dál, nejste úplně hloupí, i když si to lidé, kteří přišli z druhé strany možná budou myslet. A také byl vchod přímo naproti vstupním eskalátorům, tedy žádné jídlo, nejdřív pojďte nakupovat a pak se teprve najezte, až budete vědět, nebo si aspoň budete myslet, že víte, za co utratíte své peníze, ačkoli jste je původně utratit nechtěli. Pak se najíte, tím nebudete nervózní a nebude vám vadit, kolik utratíte a za co. Že by psychologie, nebo jsem jen trochu paranoidní. Možná to první, možná to druhé, možná obojí. Na seznamu věcí, který jsem si nepřinesl s sebou, přibylo pár položek, na které se možná později doma podívám.

Najezený už jsem byl, a tak jsem vyrazil do druhého areálu. Tím skončilo prohlížení a začalo nakupování. Tedy alespoň jsem si myslel, že začne. Namísto nakupování začalo hledání, a to ve chvíli, kdy jsem skončil u oddělení dek a hledal deku, jejíž číslo jsem měl napsané na druhém malém lístku. Deku jsem nakonec našel, ale ne číslo. Po dlouhém nervózním přecházením od jednoho k druhému, od dek k polštářům a zase zpátky, jsem si vybral jednu deku se stejným názvem jako ta na lístku, přibližně stejnou cenou, ale jinak asi úplně jinou. Nevadí, doma zjistím, co je zač a pak to budu řešit. Teď polštář. Káťa mi poslala odkaz na polštář na internetu. Super, na internetu byl, v obchodě ne. Zhruba seděl název, cena, rozměry, ale ne identifikační číslo, nakonec jsem postupoval podobně jako u dek. Zvolil jsem podle nejmenšího možného odporu. Mého odporu, ačkoli polštář bude pro Káťu a ještě nevím, jaký bude její odpor.

Postupem času jsem pochopil, že už asi neseženu konvici na čaj. U dek a polštářů jsem nabral zpoždění a už se blížila sedmá zavírací hodina. Tady zavírají v 7. Doufám. Ještě musím řešit dopravu zpátky. U regálů s nábytkem zabaleným do krabic jsem pochopil, že se zřejmě s krabicemi do taxíku nevejdu. Asi nejvíc jsem to pochopil u 30kg težké krabice, kterou jsem sám nakládal do vozíku, ačkoli nápis na regálu tvrdil, že krabice nad 30kg by měli zvedat dva lidé. Já sice nejsem dva lidé, ale někdy se jim velmi podobám. Třeba když spěchám a nakládám věci do vozíku. U pokladen jsem volal firmě, která nabízí odvoz taxíky s více místy než 4 - tj. 6, 8 atd. Ptal jsem se na cenu. Při jejím vyslovení jsem si v hlavě spočítal, která varianta bude výhodnější. Další větu jsem paní v telefonu už nerozuměl. Nevím, zda záměrně, nebo vlivem rušení a praskání během hovoru. Už jsem byl na řadě, a tak jsem jí řekl, že musím končit a zavolám ještě znovu. Už jsem nezavolal. Vozík po zatížení 30 kg odmítal poslušnost. Moje volba oblečení nepočítala s dvěma lidmi, které budu muset zastat, potřeboval jsem si sundat některé svršky, abych snížil teplotu a kompenzovat efekt přetaktování procesoru. Při vykládání, nakládání zboží jsme byli sice dva lidé, ale s rychlostí jednoho polovičního. Zaplatil jsem, zboží jsem naložil, a vyjel směrem k východu, nebo spíše k službám dovážky až domů. Tam jsem se domluvil, že mi dovezou jen zboží v krabicích a s fuňěním na sebe naskládal 2 modré ikea tašky, ve kterých byly deky a polštáře a odpadkový koš. Musíte být připraveni na zimu, žízeň a že vás zahltí odpadky. Žízeň jsem do té doby zaháněl vodou s plastové lahve v batohu. To budu muset ještě nějakou dobu dělat, protože jsem si nekoupil konvici na sypaný čaj. Tudíž nebude naplněno jméno tohoto blogu, ale určitě na tom ještě zapracuju.

Celý cyklus nakupování a hledání zakončila návštěva toalet. Poslední drobné boje. S taškami od Ikei, které jsem se bál položit na zem, aby nedopadly jako čisté talíře s jídlem na špinavém podtácku. S mokrýma rukama, které nešli usušit, protože na sušičce ruk byl nápis mimo provoz. Po otření do kalhot jsem se sehnul k taškám a náhle mě probudil proud studeného vzduchu u mého levého ucha. Byl tam totiž ještě jeden sušák rukou. Všiml si toho bělovlasý pán, který používal vedlejší umyvadlo. Podíval se na mě a řekl mi památnou větu nebo věty: "To tě muselo probudit." (you - vy/ty, tykání se nerozlišuje). "Ikea, to je jako kolo pro křečka. Jakmile se dostaneš dovnitř, tak se tam motáš a trvá ti pekelně dlouho, než se dostaneš ven."

Tento pán měl svatou pravdu. Něco v tom smyslu jsem mu také odpověděl, ale nevím, zda mi rozuměl. Opravdu mě to probudilo a opravdu si občas v Ikei připadám jako křeček v mlýnku. S pocitem zadostiučinění jsem vyšel ven a zavolal jinou taxi firmu, takovou, kterou jsem ještě nezkoušel.

Návrat

Po mnoha dalších nesnazích, o kterých už se nebudu rozepisovat. Jsem dorazil domů. Doma mě čekala Káťa. Byla ráda, že jsem nakoupil, a já byl rád, že jsem zase doma. Jediný problém byl, že deka měla 2m x 2m a na tento rozměr nemáme povlečení. 

Timto skončil víceméně náročný den z pohledu příprav i realizace a následného hodnocení. Myslím, že tím dostaly za dost všechny disciplíny managementu, logistiky, osobní přepravy a dopravy zboží. Nemám už sílu opravovat chyby a překlepy, tak k nim prosím při čtení buďte shovívaví. O víkendu bychom mohli jet zase na nějaký výlet, takže se můžete těšit na další barvitý popis.